Exponát měsíce Muzea K-S 14

---

březen 2026

 

Světlo pod betonem

Na první pohled nepůsobí toto svítidlo nijak výjimečně – podobná bychom i dnes našli v mnoha garážích či sklepech. Přesto jde o poměrně vzácný kus, připomínající období první republiky.

S výstavbou těžkých pevnostních a tvrzových objektů na hranicích se počítalo i s elektrickým osvětlením, a právě stovky těchto stropních lamp zajišťovaly světlo pro jejich obránce. Po Mnichovské dohodě došlo k odzbrojení pohraničních pevností. Nebylo však v lidských silách odmontovat veškeré vybavení, a tak část zařízení zničily samotné posádky ještě před odchodem do vnitrozemí. Během války využívala německá armáda některé objekty jako pokusné cíle a řadu dalších poškodila při demontáži pancéřových prvků. To, co přežilo okupaci, pak často padlo za oběť rabování a zubu času.

Náš exponát, byť nekompletní, všechny tyto dějinné zvraty přečkal a dnes je součástí muzejních sbírek.

---

únor 2026

 

Keramika jako nástroj ideologie

Když se roku 1882 začal v Horní Bříze těžit kaolin, jen málokdo tušil, že právě tato surovina vtiskne městu průmyslovou identitu na více než sto let. Téhož roku zde vznikla Továrna na výrobu hliněného, kaolinového a šamotového zboží – základ budoucí silné značky, která proslavila místní keramiku doma i v zahraničí. Podnik prosperoval, rozrůstal se a výroba se postupně navyšovala. Přestál obě světové války, avšak po té druhé byl celý koncern znárodněn. V roce 1950 vznikly samostatné Západočeské keramické závody a kaolinové závody. Rozdělení se však příliš neosvědčilo, a tak byly oba národní podniky na konci padesátých let opět sloučeny.

Z Obkladačky z Horní Břízy se vyvážely do celého světa – paradoxně však často chyběly na domácím trhu. Po roce 1989 následovala transformace národního podniku na státní, poté privatizace a řízení prostřednictvím privatizačních fondů. V roce 1992 vznikla akciová společnost Západočeské kaolinové a keramické závody, později přejmenovaná na Keramiku Horní Bříza a.s. Roku 1999 podnik nakonec pohltila společnost Lasselsberger, ale to už je jiný příběh.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 zaplavila veřejný prostor propaganda inspirovaná stalinským Sovětským svazem. Portréty tehdejšího vůdce KSČ a pozdějšího prezidenta Klement Gottwald byly po dlouhá léta vystavovány ve školách, na úřadech i ve výlohách obchodů. Právě z této doby pochází i jeden pozoruhodný předmět z našich sbírek: keramická kachle s portrétem Klementa Gottwalda, uložená v dárkovém pouzdře a vyrobená ve výše zmíněné hornobřízské keramičce. Pravděpodobně sloužila jako upomínkový předmět pro významné návštěvy – drobný, avšak výmluvný artefakt, který dokládá, jak hluboko ideologie pronikala do každodenního života i do výrobků běžného průmyslu.

A co znamená zkratka OHB? Jde o název města Horní Bříza. Písmeno „O“ je pravděpodobně pozůstatkem názvu Ober Brzis, nikoli – jak se někdy mylně uvádí – zkratkou slov „Obkládačky Horní Bříza“.

---

leden 2026

 

Momentky z Východní fronty

Ve 30. letech minulého století přestala být fotografie výhradně salónní záležitostí a fotoaparát na svitkový film se stal běžnou součástí výbavy zámožnějších občanů. Po vypuknutí války si pak své aparáty brali vojáci s sebou, a díky tomu se dochovala řada autentických momentek, pečlivě uložených v rodinných albech.

Z našich sbírek vybíráme snímky z Východní fronty zachycující ukořistěné těžké sovětské tanky KV-2. Tato obrněná monstra, vyzbrojená houfnicí ráže 152 mm, byla určena k likvidaci bunkrů a zodolněných obranných postavení. Disponovala silným pancéřováním, avšak trpěla častými mechanickými poruchami a slabým motorem. Většina těchto tanků byla ztracena již v počáteční fázi války a později je nahradily modernější typy samohybných děl.

 

Datace na rubu fotografií – září až říjen 1941 – odpovídá období ústupu Rudé armády, kdy bylo mnoho tanků ztraceno právě v důsledku technických poruch nebo nedostatku pohonných hmot. Tyto okolnosti pravděpodobně vedly i ke ztrátě prvního zobrazeného tanku, který na snímku působí prakticky nepoškozeně.

 

Druhý tank však utrpěl devastující zásah z legendárního 88mm protiletadlového kanónu. Žádná jiná zbraň dostupná v počátcích války proti těmto strojům účinně nepostačovala, což představovalo pro německou armádu jedno z mnoha nepříjemných překvapení během východního tažení.

 

---

prosinec 2025

 

Dětem k Mikuláši – Letecký závod Evropou

Stolní hry, v nichž se figurky pohybují po herním plánu podle hodu kostkou, hrají děti i dnes. Kdo by neznal Člověče, nezlob se nebo Užovky a žebříky. Hrací plány s rozmanitými motivy navíc často vycházely jako přílohy časopisů nebo vznikaly jako reklamní tiskoviny.

V této hře je na mapě Evropy vyznačena trasa leteckého závodu, na níž mohou malá letadélka potkat nejrůznější potíže – od bouřky až po těžkou havárii. Na červeně označená letiště musí hráč hodit přesný počet bodů potřebný k dolétnutí, což hru činí mimořádně napínavou.Vytrvalostní i akrobatické letecké soutěže byly v meziválečném období velmi oblíbené. V roce 1937 se v Curychu setkal výkvět evropských pilotů, z nichž se mnozí o několik let později zúčastnili skutečných vzdušných bojů. Přestože českoslovenští letci v akrobacii zcela dominovali, v rychlostních závodech jejich dvouplošníky nestačily na moderní německé Messerschmitty. Podobně na tom byli i další evropští soutěžící, kteří stále létali převážně na dvouplošných strojích.

 

Hra není datována, avšak podle ladných křivek závodních jednoplošníků vyobrazených na hracím plánu ji lze zařadit do 30. let 20. století.

 

---

listopad 2025

 

Svatořečení Anežky České – předzvěst společenské změny v roce 1989

Evropa byla po staletí formována křesťanskou tradicí a ani komunistický režim se neodvážil církve zcela zlikvidovat. Zatímco v 50. letech byli duchovní systematicky perzekvováni a mnozí skončili ve vězení, o tři dekády později již represivní tlak nedosahoval takové intenzity.

Stát sice do fungování církví nadále zasahoval – zejména prostřednictvím kontrolních mechanismů a politických omezení – avšak jeho vliv v průběhu 80. let postupně slábl. Rok 1989 přinesl v Československu řadu projevů občanského odporu, které vyvrcholily 17. listopadu. Významným, a přitom symbolicky silným momentem bylo také svatořečení Anežky České z rodu Přemyslovců, která zasvětila svůj život charitativní péči a pomoci chudým a nemocným. Papež Jan Pavel II., polského původu, dlouhodobě podporoval katolickou církev v zemích východního bloku a kanonizace osobností spjatých s tamější duchovní i národní historií byla jedním z prostředků, jak tuto podporu veřejně a symbolicky vyjádřit.

 

Na obřad ve Vatikánu vycestovaly tisíce věřících, kterým státní orgány – navzdory dřívější praxi přísného omezení zahraničních cest – udělily povolení k výjezdu. Slavnostní akt navíc přenášela i Československá televize, což podtrhlo jeho mimořádný charakter a společenský dosah. Datum 12. listopadu 1989 se tak pro mnohé věřící stalo nejen náboženským svátkem, ale i tichým příslibem nadcházející změny společenských poměrů. Málokdo v té chvíli tušil, že tato změna přijde o pouhý týden později.

 

---

září 2025

 

Kufřík záložníka čs. armády

Možná ho máte také po dědečkovi někde na půdě nebo ve sklepě. Černý dřevěný kufřík s oprýskanými rohy a jménem, napsaným velkými bílými písmeny. V předválečné československé armádě ho dostal každý voják na součásti oděvu, výstroje a těch několik soukromých věcí, povolených vojenským řádem.

Záložníci s nimi nastupovali na vojenská cvičení a během mobilizace v roce 1938 s nimi odjížděli ke svým mateřským útvarům. Již během první noci nastoupily desetitisíce odhodlaných mužů do ozbrojených sil republiky, ale o pár týdnů později se vracely domů, protože k boji nikdy nedošlo. Němci dostali celé Československo zadarmo a bývalým čs. vojákům zbyly jen ty kufříky a pocity smutku. Někteří z nich rezignovali, ale mnoho dalších se nevzdalo a bojovalo dál. To už je ale jiný příběh.

 

---

srpen 2025

 

Protichemický balíček

První světová válka přinesla několik přelomových vynálezů, jako byly tanky, bojové letouny a v neposlední řadě i bojové plyny. Od té doby se stala součástí výstroje každého vojáka obličejová ochranná maska a později další vybavení, jež mu umožňuje přežít chemický útok nebo projít zamořenou krajinou.

Když vojákovi selhala maska nebo se roztrhl ochranný oblek, mohl si ještě zachránit život chemikáliemi z malé krabičky, kterou nosil v kapse polní blůzy. Při použití se stačilo řídit podrobným návodem na obalu. Těchto balíčků bylo během studené války vyrobeno obrovské množství, protože je měli dostávat i záložníci při částečné mobilizaci.

 

I když moderní armády s nasazením otravných látek příliš nepočítají, hrozba jejich použití stále trvá. Jejich výroby se chopily některé teroristické organizace a také státní diktatury, pro něž je výroba jaderných zbraní nemožná.

 

---

červenec 2025

 

Digitálky – sen socialistické mládeže

Na počátku 80. let minulého století byli vedoucí představitelé tehdejšího režimu stále přesvědčeni, že mládež s nadšením buduje světlé zítřky – realita však byla úplně jiná. Většina mladých se chtěla bavit, poslouchat západní písničky a taky nosit věci, které se u nás daly sehnat jen v Tuzexu nebo od známých ze zahraničí. A tak učitelé na školách brojili proti nošení Wildcat nebo Levi Strauss jeans a barevným tričkům s anglickými nápisy.

Nešlo ale jen o oblečení. Mladí lidé toužili i po nedostupné elektronice, jako byly kazetové magnetofony, kalkulačky a především digitální hodinky. Jen málokdo chtěl nosit ty obyčejné – ručičkové, když se mohl pochlubit moderním elektronickým přístrojem. Hodinky ukazovaly kromě času i den v týdnu a datum, k dispozici byl i budík s několika melodiemi a stopky.

 

Díky tomuto obrovskému zájmu digitálky patřily k nejčastěji pašovanému zboží, a to i z důvodu malé velikosti a velké hodnoty. Široká síť prodejců, napojená na pašeráky, je prodávala v hotelích, na poutích i ve školách. Za pár stovek si tak každý mohl pořídit vysněnou ozdobu zápěstí, i když nikdy nevěděl, jak dlouho budou hodinky fungovat. Záruku pokoutní prodejci samozřejmě neposkytovali.

 

Záznam, že digitálky neunikly ani z hledáčků celníků, můžeme nalézt i v brožuře „STOP Celní zóna!“. Jejich stálý boj s malými i velkými pašeráky ukončilo až otevření hranic a uvolnění obchodu. V dnešní době chytrých hodinek s GPS a internetem zůstaly digitálky už jen vzpomínkou na doby minulé a připomínkou technického pokroku.

 

Ročníky brožury „STOP Celní zóna!“, stejně jako dobové digitální hodinky, jsou uloženy ve sbírkách muzea.

 

---

červen 2025

 

XI. všesokolský slet 1948 – Sokolové ve stínu totality

Za zakladatele největšího a také nejúspěšnějšího tělocvičného spolku v našich zemích – Sokola (Česká obec sokolská) – jsou považováni Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner. Spolek sloužil zejména pro pěstování fyzické zdatnosti a ideje vlastenectví. Sokolové se významně podíleli na vzniku samostatné republiky v roce 1918 a v meziválečném období, v tzv. zlaté éře Sokola, měla ČOS asi půl milionu členů všech věkových skupin, včetně silných krajanských sdružení po celém světě.

Pro své silné vlastenecké cítění, ideje i účast v odboji byl Sokol několikrát rozpuštěn, poprvé výnosem rakousko-uherského c. k. ministerstva vnitra v listopadu 1915. Podruhé za Protektorátu, dne 8. října 1941, kdy Reinhard Heydrich podepsal úřední výměr o rozpuštění České obce sokolské a byla tak odstartována „Akce Sokol“. Celkem bylo v letech 1939–1945 vězněno 11 611 členů ČOS, z toho bylo několik tisíc zavražděno nebo zemřelo v koncentračních táborech.

Po skončení 2. světové války navázal obnovený Sokol na své tradice a připravil XI. Všesokolský slet, na nějž se od 19. do 27. června 1948 do Prahy sjelo na 118 000 jeho členů. Masová cvičení a průvody měly obrovský ohlas a zhlédlo je kolem 200 000 lidí. Slet byl bohužel poslední manifestaci síly a ducha Sokolů. ÚV KSČ nemohl připustit, aby v zemi působila tak silná masová organizace mimo její vliv a Sokol byl v roce 1956 zakázán potřetí. Obec pak byla násilně včleněna do socialistické tělovýchovy a Slety na dlouhých 40 let nahradily Spartakiády.

Z XI. všesokolského sletu 1948 pochází i památeční šátek, který je nyní součástí sbírek našeho muzea.

---

květen 2025

 

Coca-Cola – nápoj s příchutí svobody

Devatenácté století bylo zlatým věkem lékárníků, kteří si sami míchali kromě běžných léků i různé zaručené všeléky. Jedním z nich byl i doktor John Stith Pemberton, jenž v roce 1886 vytvořil tekutý lék, podporující zdraví. Název Coca-Cola však, podle hlavní ingredience, vymyslel jeho účetní Frank Robinson. V původním receptu nápoj obsahoval extrakt z koky a kofeinu, doplněný cukrem a limetkovou šťávou. Koka byla z receptu odstraněna v roce 1906, ale jinak se složení dodnes příliš nezměnilo.

Láhev Coca-Coly, kterou máme v našich sbírkách, je unikátní americký originál ze 40. let 20. století.

Tento nápoj se stal natolik populárním, že v roce 1892 založila firma The Coca-Cola Company první továrnu, jejíž výrobky brzy pronikly do všech států USA a staly se symbolem amerického způsobu života. Coca-Colu popíjeli i vojáci, bojující za 2. světové války v okupované Evropě, protože armádní zásobovači jim dokázali dopravit kromě věcí pro boj i různé dobroty. Když vjely zablácené tanky s bílými hvězdami do Plzně, brzy za nimi dorazila i nákladní auta, plná do té doby nevídaných pochoutek. Mnoho dětí dostalo od vojáků žvýkačky, čokoládu a také Coca-Colu v typických lahvích.

Po odchodu americké armády a nástupu socialismu se Coca-Cola u nás stala téměř nedostižným artiklem. V 60. letech se v Československu prodávala jako importované zboží ve vybraných provozovnách, například v síti TUZEX. Od roku 1967 byl nápoj dostupný například i v pražském Domě potravin na Václavském náměstí. Poprvé byla u nás Coca-Cola vyrobena v roce 1971 na základě licenční smlouvy společnosti The Coca-Cola Company a národního podniku Fruta Brno. A obliba nápoje s příchutí svobody byla tak velká, že výroba nestačila poptávce. 

---

duben 2025

 

Zkrocení červeného kohouta

Požární ochrana provází lidstvo od chvíle, kdy se naučilo využívat oheň. V době, kdy hlavním stavebním materiálem bylo převážně dřevo a další vysoce hořlavé materiály, představoval požár obrovskou hrozbu, na kterou již nestačila jen pouhá lidská síla a nošení vody v džberech z blízké řeky či studny.

První hasicí přístroje na chemické bázi se začaly objevovat v 18. a 19. století. Díky inovátorům i technickému pokroku se postupně vylepšovaly jejich funkce a rozšiřovaly se do celého světa – od prvních pokusů hasit pomocí sudů se střelným prachem, skleněných granátů s chemikáliemi, či kovových nádob, kde tlak k vytlačení hasiva vznikal chemickou reakcí mezi hydrogenuhličitanem sodným a kyselinou vinnou, až po moderní výkonné přístroje na bázi pěn, prášků nebo CO₂, které jsou dnes důležitou součástí každé domácnosti, firmy i veřejného prostoru.

A hasicí přístroj naleznete i v našich sbírkách. Jedná se o ruční hasicí přístroj MINIMAX z roku 1916, kuželovitého tvaru, s obsahem 6–10 litrů. Tento přístroj vynikal svojí snadnou manipulací a vysokou hasicí účinností. Samotná firma MINIMAX byla založena v roce 1905 v Německu ve městě Neuruppin, a postupně rozšířila svoje pobočky do mnoha zemí. Před 2. světovou válkou se dokonce „Minimaxy“ vyráběly i v ČSR, v Rychnově nad Kněžnou.

Přístroj „MINIMAX“ se i díky filmovému průmyslu stal postupně legendárním a jeho název vstoupil natolik do obecného povědomí, že se začal používat pro označení jakéhokoli hasicího přístroje. 

---

březen 2025

 

Poslední pozdrav od četaře Arnošta Hrada

Jedním z velkých sbírkových pokladů našeho Muzea je obsáhlý fond fotografií a dokumentů z pozůstalosti četaře Arnošta Hrada. Hrdiny, jehož osud je neodmyslitelně spjat s naší Pevností.

Arnošt Hrad (*5. 4. 1914) nastoupil vojenskou službu dne 1. října 1936 v Litoměřicích u 4. roty pěšího pluku 2. V témže roce pak absolvoval s výtečným prospěchem poddůstojnickou školu a v roce 1937 byl povýšen na desátníka. Od 11. září 1937 sloužil jako velitel stráže a velitel družstva u 1. strážní roty Strážního praporu III v Králíkách. Z části praporu byl 15. ledna 1938 zřízen IV. prapor hraničářského pluku 6 a Arnošt Hrad k němu byl formálně přemístěn. O dva měsíce později byl také povýšen na četaře.

Při všeobecné mobilizaci v září 1938 se stal příslušníkem osádky pěchotního srubu K-S 14 „U cihelny“ a také zástupcem velitele pevnosti – poručíka pěchoty Karla Kociána. Poté, co přišel rozkaz k opuštění objektu se dne 3. října, v době prací na vyklízení objektu, odmítl podvolit Mnichovskému diktátu a raději volil dobrovolnou smrt než ztrátu cti.

V našich sbírkách se nachází tato vzácná pohlednice, kterou Arnošt Hrad poslal svým příbuzným do Prahy na podzim roku 1938. Je pravděpodobné, že k adresátovi dorazila až po Hradově smrti.

• Fotografie na pohlednici – pohled na centrum Králík od kláštera na Hoře Matky Boží – pochází od známého králického živnostenského fotografa Josefa Waltera (1881–1945).

---

únor 2025

 

Rudé právo (1949)

V poválečném Československu získávali občané zprávy o politickém dění hlavně z rozhlasu a novin. Oba tyto zdroje po únorovém převratu ovládli komunisté a jejich náplň byla poplatná jejich ideologii. Stále sice vycházelo více periodik, ale všechny zprávy podléhaly dohledu stranických a státních orgánů a proto měly téměř stejný obsah.

Hlavním deníkem a ústředním tiskovým orgánem Komunistické strany Československa bylo Rudé právo (založené roku 1920), které hrálo důležitou roli i v ideologické propagandě režimu. V letech 1948–89 vycházelo denně, v nákladu přes milion kusů a jako jediné ve velkém formátu A2, aby vyniklo nad jiná tehdejší periodika (díky tomuto formátu se ale také paradoxně hojně využívalo pro balení svačin a balíků). Kromě uvědomělých občanů jej odebíraly dělnické kolektivy, vojenské jednotky i školy všech stupňů. Tou dobou také bývalo zvykem, že vybraní členové kolektivu předčítali z novin během přestávek přehled aktualit.

Vydání, které se vedle mnoha dalších nachází v našem archivu, je sice z 25. května 1949, ale pojednává o tzv. „Vítězném únoru“, který považovali českoslovenští komunisté za svůj svátek a není proto divu, že k němu psali rozsáhlé úvodníky i samotné stranické špičky. V tomto výtisku první strana patřila přímo tehdejšímu prezidentu a generálnímu tajemníku ÚV KSČ Klementu Gottwaldovi. 

---

leden 2025

 

Autolékárnička Wehrmachtu

Tato součást povinné výbavy vozidla se v bývalém Československu objevila v autech začátkem 70. let. Ve vojenských vozidlech však byly tyto lékárničky součástí výbavy již v meziválečném období a nechyběly ani u německého Wehrmachtu. 

Pevná ocelová schránka z roku 1942 je v kompletním stavu a obsahuje 38 kusů zdravotnického materiálu (včetně krabice). Ukrývá kromě obvazů, gumového škrtidla a kompresní gázy i několik položek, se kterými se dnes již v lékárničkách nesetkáte. Jsou zde tuby se salicylovým a vizmutovým práškem, pilulky Chinosolu pro dezinfekci úst a v neposlední řadě dříve obsahovala i tablety Pervitinu. 

Pervitin – látka, dnes zneužívaná jako droga, však nesloužila k lékařským účelům, ale pro dlouhodobé udržení řidičů v bdělém stavu. Jeho používání sice mělo nepříznivé vedlejší účinky s dlouhodobými následky, ale za války šlo o přijatelné riziko. 

Obvazy z lékárničky vyrobila továrna Pelz&Behnke K.G., sídlící v Teplitz-Schönau (dnešní Teplice). Město se nacházelo na území, jež připadlo po obsazení Sudet Třetí říši a během války bylo zcela německé. 

---

prosinec 2024

 

Předvánoční vzpomínka na Josefa Schwarzera staršího a jeho betlémy

„Pohádkové městečko s renesančními stavbami, ale také chaloupky různých tvarů, vpředu pastýř či bača s ovečkami, nad městem andělé. Dráteníčkové s koledami…“ Takto poeticky začíná článek o posledním německém řezbáři a tvůrci známých Králických betlémů – panu Josefu Schwarzerovi starším z Dolní Hedeče, v Zemědělských novinách ze soboty 19. prosince 1970.

Výroba betlémů má v Králíkách (něm. Grulich) více než třísetletou tradici, která je úzce spjata s historií tamního kláštera a poutního místa na Hoře Matky Boží. Klášter byl vysvěcen 21. srpna 1700 a brzy se stal nejen duchovním centrem, ale i inspirací pro vznik jedinečného řemesla. Výroba typických figurek do králických betlému a dalších vyřezávaných suvenýrů pro poutníky se brzy rozšířila do mnoha místních rodin a stala se pro ně v zimních měsících hlavním zdrojem obživy. Svůj největší rozmach betlémářství zaznamenalo v 19. století a v první polovině 20. století. Po druhé světové válce následkem politických událostí a kvůli zpřetrhání místních vazeb po odsunu sudetských Němců tato tradice téměř zanikla a řemeslo přežilo pouze díky několika málo řezbářům, kteří mu zůstali věrni.

Josef Schwarzer starší (1907–1985) byl jedním ze známých králický betlémářů. Pocházel z Písařova (okres Šumperk) a po druhé světové válce se přestěhoval se svou manželkou Rozálií do Dolní Hedeče, kde pak žil až do své smrti. Přestože byl absolventem řezbářské školy, řezbářství se nikdy nestalo jeho hlavním povoláním. Pracoval na dráze a později v místní továrně Hedva, kde čistil tkalcovské stroje. Figurky Svaté rodiny, pastýřů, oveček, poutníků, tří králů i andělů z lipového a vařeného smrkového dřeva vyráběl společně s Rozálií, která je zpravidla malovala. Po jeho smrti pokračoval v řezbářské tradici i jeho syn Josef Schwarzer mladší se svojí ženou Edeltraud.

Ve sbírkách našeho muzea se nachází krásná králická figurka jednoho ze tří králů, výše zmíněný novinový článek a několik vzácných fotografií na nichž jsou Josef Schwarzer s manželkou zachyceni při práci na dalším betlému. A pokud vás umění betlémářství a řezbářství zaujalo, doporučujeme navštívit expozici v nedalekém Městském muzeu Králíky, kde se můžete ponořit do bohaté historie tohoto krásného řemesla. 

---

listopad 2024

 

Štít jednotek SNB

Štíty všech rozměrů a tvarů, sloužící jako mobilní ochrana těla, jsou součástí života lidí již po tisíciletí. Beze štítu by nám připadali římští vojáci, Vikingové, nebo středověcí rytíři neúplní.  Význam štítu jako obranného prostředku začal upadat zaváděním palných zbraní, před jejichž střelami tehdy dostupné materiály nechránily. Domorodé kmeny, jak je možno vidět v Zulských válkách, si je i nadále podržely nejen jako odznak bojovníka, ale i pro jejich výhodu v boji nablízko. Jak se ke své škodě přesvědčili Britové, pružná konstrukce štítu dokázala zastavit i sek šavlí nebo útok bodákem. Během 20. století se již vojáci obešli bez štítů, a i dnes je jejich použití v armádě jen výjimečné.

Průmyslová revoluce přinesla rozsáhlé změny ve společnosti, kde přecházelo zajišťování veřejného pořádku na státní policejní sbory.  Kromě boje se zločinem měly tyto organizace na starosti i zajištění veřejného pořádku, a tedy i potlačování pouličních nepokojů a demonstrací.  Pro tento účel měli příslušníci pořádkových oddílů k dispozici obušky, hole nebo šavle. Palné zbraně se při obnovování pořádku příliš neosvědčily, nebylo cílem protivníky postřílet, ale rozehnat nebo zatknout. Demonstranti nebyli většinou nijak ozbrojeni a na jejich rozehnání tato výzbroj stačila desítky let.

Po 2. světové válce došlo k velkému rozvoji výroby předmětů denní potřeby z plastických hmot na úkor dřeva a oceli. Výrobky byly podstatně lehčí a levnější a začaly se prosazovat i v automobilovém průmyslu a dalších náročnějších aplikacích, mimo jiné i v policejních pomůckách. Dřevěné obušky nahradily plastové pendreky a policisté začali nosit plastové přilby, chránící proti úderům a kamení. Při potlačování pouličních demonstrací se často dostaly obě strany do přímého kontaktu a policisté v uniformách často utrpěli během přetlačování s davem různá zranění. Za těchto podmínek se opět dostal ke slovu starý osvědčený štít, vyrobený z pevného plastu.

V ČSSR byl po „hokejových“ nepokojích v roce 1969 založen Pohotovostní pluk SNB, jehož příslušníci, primárně určeni k rozhánění demonstrací, byli vybaveni plastovou přilbou s průhledným chráničem obličeje, již zmíněným štítem a dlouhým bílým obuškem.

Štít byl vyroben z průhledného plastu s vlnitým povrchem pro zvýšení pevnosti materiálu. V horní části měl štít nezvlněnou část, kudy bylo možné pozorovat situaci a zároveň si krýt hlavu. Nosil se v levé ruce, pro pevné držení byl vybaven madlem a měkčeným hákem pro zavěšení na předloktí. Vycvičený oddíl příslušníků SNB dokázal snadno štítovým kordónem přehradit cestu demonstrantům nebo je vytlačit z ulice nebo náměstí. V ČSSR koncem 80. let došlo k několika velkým demonstracím, kde kromě jednotek SNB s obušky a štíty nasadil režim i vodní děla a vrhače slzného plynu.

Ani Pohotovostní pluk však neudržel komunisty u moci, režim se zhroutil a obávané „mlátičky“ byly již v lednu 1990 rozpuštěny. V jiných zemích se zatím diktátorské režimy drží pevně u moci, protože neváhají nasadit proti vlastním občanům armádu. Jak nám však ukazuje slavná fotografie z náměstí Nebeského klidu, ani to nemusí být do budoucna zárukou jejich udržení, i když tenkrát byla revoluce utopena v krvi. 

---

říjen 2024

 

Noviny Národní politika z roku 1943

V druhé polovině 18. století začalo české národní obrození za podpory mnoha vlastenců ze všech společenských tříd. Čeština přestávala být jazykem venkovanů a sloužících, ale bylo ji možno zaslechnout i v okruhu střední a vyšší společenské třídy, kde do té doby vládl německý jazyk. V těchto podmínkách vznikla celá řada českých novin, včetně Národní politiky. Tento deník, navazující na českou přílohu německých novin Politik, začal vycházet v roce 1883 a brzy si našel široký okruh čtenářů. Redakce neprosazovala linii žádné z politických stran, i když měla k událostem spíše konzervativní postoj. Noviny vycházely i během 1. světové války, ale jejich zlatá éra přišla až se samostatným Československem

Úvodníky Národní politiky často udávaly směr veřejnému mínění k politickým a společenským událostem a články psali renomovaní redaktoři a spisovatelé. Noviny vycházely ve statisícových nákladech a byly nejčtenějším denním tiskem. Nedělní vydání, vycházející v nákladu až 400 000 výtisků, obsahovalo kromě společenské rubriky i rozsáhlou inzerci a romány na pokračování.  I ve 30. letech si redakce udržovala politický nadhled a odolávala tlakům jak ze strany českých fašistů, tak komunistů, kteří stupňovali svoji propagandu ve svých stranických novinách.

Zlom přišel až v březnu 1939, kdy došlo k obsazení Československa a podřízení všech novinových redakcí německým protektorátním úřadům. Začaly doby jednotného, shora nařízeného názoru a záleželo jen na odvaze redaktorů, jak tyto jediné pravdy prezentovali ve svých článcích. Řada novinářů během války přestala psát a někteří další se zdiskreditovali svými kolaborantskými postoji, většina však pokračovala v práci a snažila se nezaplést s režimem a zároveň neupadnout v nemilost u německých úřadů v čele s obávaným Wolframem von Wolmarem (Čechy za Protektorátu přezdívaným "Osram von Posram").

Ve válečné Národní politice z prosince 1943 se můžeme dočíst o těžkých bojích hrdinných německých vojáků a vděčných pozdravech civilního obyvatelstva těmto hrdinům, ale také o řadě kulturních a sportovních akcí. Divadla uváděla nové hry, k nedělním utkáním nastupovaly hokejové a fotbalové kluby a ve společenské rubrice byla řada oznámení svateb a úmrtí. 

Noviny vycházely až do konce války, poslední číslo vyšlo 11. května 1945. V poválečných zmatcích nebyla redakce již obnovena a poslední ránu zasadili listu komunisté, kteří celé vydavatelství znárodnili. Tím historie tohoto, kdysi tak významného periodika, definitivně skončila a jejich výtisky si dnes můžeme pročítat už jen v knihovnách. 

---

září 2024

 

Čítanka pro malé protektorátní školáky

Všechny děti školou povinné se dříve či později naučí číst a po úspěšném zvládnutí slabikáře mají každý školní rok k dispozici čítanku, ve které najdou zajímavé úryvky z literárních děl, jež stojí za to znát. O tom, se kterými autory se malí školáci seznámí, rozhoduje samozřejmě odborná komise na ministerstvu školství.

Podobně tomu bylo i v roce 1943 v Protektorátu Čechy a Morava. Tehdejší ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec, nechvalně proslulý představitel kolaborace s nacistickým režimem, a jeho aparát samozřejmě pracovali na tom, aby se děti nesetkaly s myšlenkami narušujícími ideologii národního socialismu a laskavé péče Třetí říše.

V Nové čítance tak již nenajdeme takové nepřátele Říše, jako byl Karel Čapek, T. G. Masaryk nebo Heinrich Heine. Čs. republika měla být zapomenuta stejně jako její armáda a demokratické zřízení. Můžeme si sice přečíst verše Antonína Sovy, J. V. Sládka nebo Svatopluka Čecha, kteří opěvovali svoji rodnou zemi – ovšem nikde se nemluví o tom, jak se tato země jmenuje. Děti se mohou seznámit i s nespornými německými velikány jako byl J. W. Goethe a Martin Luther, jejichž díla jsou šikovně doplněna krátkými články o životě v Německu.

Celou čítankou se táhne jako červená niť myšlenka historické sounáležitosti českého a německého národa, přičemž Němci jsou vykreslováni jako příjemní sousedé, s nimiž se dá dobře vyjít. I němečtí vojáci jsou vlastně přátelé a nikdo se jich nemusí bát. Svým českým sousedům jsou vždy ochotni nezištně pomoci, jako to v jedné z povídek v čítance udělá mladý voják, jenž neváhá skočit do rybníka a zachránit topící se děvčátko.

Tuto čítanku si děti naštěstí moc dlouho neužily, protože začátkem školního roku 1945 ji žáci ve školách už určitě nedostali. Možnost číst Čapkovy povídky a učit se o TGM měly ale bohužel opět jen pár let. Po Vítězném únoru v roce 1948 se jim cesta k dílům mnoha autorům na dalších 40 let uzavřela. Nic však netrvá věčně a dnes si děti v čítance mohou přečíst nejen verše českých básníků, kteří v době Protektorátu nemohli projevit nesouhlas se zneužitím své tvorby, ale také povídky bratří Čapků a Karla Poláčka, jejichž jména měla být podle nacistů zapomenuta..

NOVÁ ČÍTANKA IV.

• schválena ministerstvem školství 24. listopadu 1942 jako učebnice pro školy s českým jazykem vyučovacím
• vydalo ji Školní nakladatelství pro Čechy a Moravu v Praze v roce 1943
• Cena: K 15,–

---

srpen 2024

 

Sada společenských her německé armády

V žádné společenské místnosti horské chaty nebo zotavovny nesměla chybět krabice se společenskými hrami, jimiž si rekreanti krátili volný čas. Na několika hracích plánech si mohli zahrát šachy, dámu, halmu nebo mlýn. Na rodiny s menšími dětmi pak čekaly krabice s populárním „Člověče, nezlob se“.

Hraní těchto her bylo populární i mezi vojáky, kteří měli ve volném čase jen omezené možnosti aktivního odpočinku, a to i během 2. světové války. Němečtí vojáci, prezentovaní propagandou jako kulturní lidé, si mohli zahrát tyto hry díky speciální sadě, přizpůsobené vojenskému životu.

Kromě již zmíněných her, známých i z civilního života, si mohli zahrát i vojenskou variantu oblíbených „Žížal a žebříků“. V této hře, probíhající na stovce políček, se hráči stávají mladými vojáky, spěchajícími domů za svou láskou. Cestu si mohou různě urychlit, třeba stopnutím nákladního auta, nebo mohou být zastaveni a vráceni zpět na stanovišti vojenské policie. Tuto hru dnes běžně hrají malé děti, takže její umístění do souboru her, určeného pouze pro dospělé, je trochu neočekávané.

Skutečnou raritou je hra „Pěchota útočí“, opět založená na posunování figurek po hracím plánu podle hodu kostkou. Postup může zastavit políčko s nepřátelským bunkrem nebo vzdušným průzkumem, a naopak jej může urychlit tanková podpora nebo rychlý pěší přesun. Podobná hra by patřila spíše do nějakého chlapeckého časopisu, protože si lze jen těžko představit, že si unavení pěšáci, zobrazení na víku krabice, hrají po večerech na válku.

---

červenec 2024

 

Zásobník do kulometu vz. 26 – běžný předmět se smutnou historií

Kulomet vz. 26 byl nejrozšířenější automatickou zbraní v předválečné čs. armádě, vyráběnou v tisícových sériích a zásobníky dodávala brněnská Zbrojovka po celých vagónech.

Tyto kulomety bychom našli u pěchoty jako hlavní zbraň družstva, lafetované ve střílnách lehkých objektů LO-37 i jako podpůrnou zbraň v těžkých objektech čs. pohraničního opevnění. Desetitisíce těchto zbraní spolu s příslušným počtem zásobníků čekaly na dobu, kdy prokáží své kvality, ověřené na střelnicích, ve skutečném boji.

Českoslovenští vojáci o tomto kulometu nepochybovali, ale jak nás upozorňuje otisk přejímacího razidla německého inspektora, historie šla jinou cestou. Nevíme, zda tento zásobník zabavili Němci spolu s celou výzbrojí pokořené čs. armády při obsazení Československa v roce 1939, nebo jej vyrobila Zbrojovka už na objednávku z Berlína.

Německá armáda nechtěla zvyšovat počet typů zbraní u svých jednotek, a tak o zabavené kulomety vz. 26 neměla zájem. Do své výzbroje jej však rády zařadily jednotky SS, jejichž vyzbrojování nemělo tak vysokou prioritu jako armáda, i když proti tomuto stavu protestovali velitelé SS i u samotného Hitlera. Kulomety sloužily k plné spokojenosti svých nových majitelů jak během francouzského tažení, tak i později na Východní frontě.

Naštěstí smutnou historii této legendární zbraně, zneužitou našimi nepřáteli, více než vyvažuje její britský bratranec BREN, který prošel všechna světová bojiště a obstál na nich se ctí. Jeho typicky zahnuté zásobníky na britské náboje .303 nosili ve svých sumkách australští vojáci na tichomořských ostrovech, příslušníci Commandos v Norsku nebo čs. vojáci v poušti u Tobrúku.

---