duben 2025
Zkrocení červeného kohouta
Požární ochrana provází lidstvo od chvíle, kdy se naučilo využívat oheň. V době, kdy hlavním stavebním materiálem bylo převážně dřevo a další vysoce hořlavé materiály, představoval požár obrovskou hrozbu, na kterou již nestačila jen pouhá lidská síla a nošení vody v džberech z blízké řeky či studny.
První hasicí přístroje na chemické bázi se začaly objevovat v 18. a 19. století. Díky inovátorům i technickému pokroku se postupně vylepšovaly jejich funkce a rozšiřovaly se do celého světa – od prvních pokusů hasit pomocí sudů se střelným prachem, skleněných granátů s chemikáliemi, či kovových nádob, kde tlak k vytlačení hasiva vznikal chemickou reakcí mezi hydrogenuhličitanem sodným a kyselinou vinnou, až po moderní výkonné přístroje na bázi pěn, prášků nebo CO₂, které jsou dnes důležitou součástí každé domácnosti, firmy i veřejného prostoru.
A hasicí přístroj naleznete i v našich sbírkách. Jedná se o ruční hasicí přístroj MINIMAX z roku 1916, kuželovitého tvaru, s obsahem 6–10 litrů. Tento přístroj vynikal svojí snadnou manipulací a vysokou hasicí účinností. Samotná firma MINIMAX byla založena v roce 1905 v Německu ve městě Neuruppin, a postupně rozšířila svoje pobočky do mnoha zemí. Před 2. světovou válkou se dokonce „Minimaxy“ vyráběly i v ČSR, v Rychnově nad Kněžnou.
Přístroj „MINIMAX“ se i díky filmovému průmyslu stal postupně legendárním a jeho název vstoupil natolik do obecného povědomí, že se začal používat pro označení jakéhokoli hasicího přístroje.
březen 2025
Poslední pozdrav od četaře Arnošta Hrada
Jedním z velkých sbírkových pokladů našeho Muzea je obsáhlý fond fotografií a dokumentů z pozůstalosti četaře Arnošta Hrada. Hrdiny, jehož osud je neodmyslitelně spjat s naší Pevností.
Arnošt Hrad (*5. 4. 1914) nastoupil vojenskou službu dne 1. října 1936 v Litoměřicích u 4. roty pěšího pluku 2. V témže roce pak absolvoval s výtečným prospěchem poddůstojnickou školu a v roce 1937 byl povýšen na desátníka. Od 11. září 1937 sloužil jako velitel stráže a velitel družstva u 1. strážní roty Strážního praporu III v Králíkách. Z části praporu byl 15. ledna 1938 zřízen IV. prapor hraničářského pluku 6 a Arnošt Hrad k němu byl formálně přemístěn. O dva měsíce později byl také povýšen na četaře.
Při všeobecné mobilizaci v září 1938 se stal příslušníkem osádky pěchotního srubu K-S 14 „U cihelny“ a také zástupcem velitele pevnosti – poručíka pěchoty Karla Kociána. Poté, co přišel rozkaz k opuštění objektu se dne 3. října, v době prací na vyklízení objektu, odmítl podvolit Mnichovskému diktátu a raději volil dobrovolnou smrt než ztrátu cti.
V našich sbírkách se nachází tato vzácná pohlednice, kterou Arnošt Hrad poslal svým příbuzným do Prahy na podzim roku 1938. Je pravděpodobné, že k adresátovi dorazila až po Hradově smrti.
• Fotografie na pohlednici – pohled na centrum Králík od kláštera na Hoře Matky Boží – pochází od známého králického živnostenského fotografa Josefa Waltera (1881–1945).
únor 2025
Rudé právo (1949)
V poválečném Československu získávali občané zprávy o politickém dění hlavně z rozhlasu a novin. Oba tyto zdroje po únorovém převratu ovládli komunisté a jejich náplň byla poplatná jejich ideologii. Stále sice vycházelo více periodik, ale všechny zprávy podléhaly dohledu stranických a státních orgánů a proto měly téměř stejný obsah.
Hlavním deníkem a ústředním tiskovým orgánem Komunistické strany Československa bylo Rudé právo (založené roku 1920), které hrálo důležitou roli i v ideologické propagandě režimu. V letech 1948–89 vycházelo denně, v nákladu přes milion kusů a jako jediné ve velkém formátu A2, aby vyniklo nad jiná tehdejší periodika (díky tomuto formátu se ale také paradoxně hojně využívalo pro balení svačin a balíků). Kromě uvědomělých občanů jej odebíraly dělnické kolektivy, vojenské jednotky i školy všech stupňů. Tou dobou také bývalo zvykem, že vybraní členové kolektivu předčítali z novin během přestávek přehled aktualit.
Vydání, které se vedle mnoha dalších nachází v našem archivu, je sice z 25. května 1949, ale pojednává o tzv. „Vítězném únoru“, který považovali českoslovenští komunisté za svůj svátek a není proto divu, že k němu psali rozsáhlé úvodníky i samotné stranické špičky. V tomto výtisku první strana patřila přímo tehdejšímu prezidentu a generálnímu tajemníku ÚV KSČ Klementu Gottwaldovi.
leden 2025
Autolékárnička Wehrmachtu
Tato součást povinné výbavy vozidla se v bývalém Československu objevila v autech začátkem 70. let. Ve vojenských vozidlech však byly tyto lékárničky součástí výbavy již v meziválečném období a nechyběly ani u německého Wehrmachtu.
Pevná ocelová schránka z roku 1942 je v kompletním stavu a obsahuje 38 kusů zdravotnického materiálu (včetně krabice). Ukrývá kromě obvazů, gumového škrtidla a kompresní gázy i několik položek, se kterými se dnes již v lékárničkách nesetkáte. Jsou zde tuby se salicylovým a vizmutovým práškem, pilulky Chinosolu pro dezinfekci úst a v neposlední řadě dříve obsahovala i tablety Pervitinu.
Pervitin – látka, dnes zneužívaná jako droga, však nesloužila k lékařským účelům, ale pro dlouhodobé udržení řidičů v bdělém stavu. Jeho používání sice mělo nepříznivé vedlejší účinky s dlouhodobými následky, ale za války šlo o přijatelné riziko.
Obvazy z lékárničky vyrobila továrna Pelz&Behnke K.G., sídlící v Teplitz-Schönau (dnešní Teplice). Město se nacházelo na území, jež připadlo po obsazení Sudet Třetí říši a během války bylo zcela německé.
prosinec 2024
Předvánoční vzpomínka na Josefa Schwarzera staršího a jeho betlémy
„Pohádkové městečko s renesančními stavbami, ale také chaloupky různých tvarů, vpředu pastýř či bača s ovečkami, nad městem andělé. Dráteníčkové s koledami…“ Takto poeticky začíná článek o posledním německém řezbáři a tvůrci známých Králických betlémů – panu Josefu Schwarzerovi starším z Dolní Hedeče, v Zemědělských novinách ze soboty 19. prosince 1970.
Výroba betlémů má v Králíkách (něm. Grulich) více než třísetletou tradici, která je úzce spjata s historií tamního kláštera a poutního místa na Hoře Matky Boží. Klášter byl vysvěcen 21. srpna 1700 a brzy se stal nejen duchovním centrem, ale i inspirací pro vznik jedinečného řemesla. Výroba typických figurek do králických betlému a dalších vyřezávaných suvenýrů pro poutníky se brzy rozšířila do mnoha místních rodin a stala se pro ně v zimních měsících hlavním zdrojem obživy. Svůj největší rozmach betlémářství zaznamenalo v 19. století a v první polovině 20. století. Po druhé světové válce následkem politických událostí a kvůli zpřetrhání místních vazeb po odsunu sudetských Němců tato tradice téměř zanikla a řemeslo přežilo pouze díky několika málo řezbářům, kteří mu zůstali věrni.
Josef Schwarzer starší (1907–1985) byl jedním ze známých králický betlémářů. Pocházel z Písařova (okres Šumperk) a po druhé světové válce se přestěhoval se svou manželkou Rozálií do Dolní Hedeče, kde pak žil až do své smrti. Přestože byl absolventem řezbářské školy, řezbářství se nikdy nestalo jeho hlavním povoláním. Pracoval na dráze a později v místní továrně Hedva, kde čistil tkalcovské stroje. Figurky Svaté rodiny, pastýřů, oveček, poutníků, tří králů i andělů z lipového a vařeného smrkového dřeva vyráběl společně s Rozálií, která je zpravidla malovala. Po jeho smrti pokračoval v řezbářské tradici i jeho syn Josef Schwarzer mladší se svojí ženou Edeltraud.
Ve sbírkách našeho muzea se nachází krásná králická figurka jednoho ze tří králů, výše zmíněný novinový článek a několik vzácných fotografií na nichž jsou Josef Schwarzer s manželkou zachyceni při práci na dalším betlému. A pokud vás umění betlémářství a řezbářství zaujalo, doporučujeme navštívit expozici v nedalekém Městském muzeu Králíky, kde se můžete ponořit do bohaté historie tohoto krásného řemesla.
listopad 2024
Štít jednotek SNB
Štíty všech rozměrů a tvarů, sloužící jako mobilní ochrana těla, jsou součástí života lidí již po tisíciletí. Beze štítu by nám připadali římští vojáci, Vikingové, nebo středověcí rytíři neúplní. Význam štítu jako obranného prostředku začal upadat zaváděním palných zbraní, před jejichž střelami tehdy dostupné materiály nechránily. Domorodé kmeny, jak je možno vidět v Zulských válkách, si je i nadále podržely nejen jako odznak bojovníka, ale i pro jejich výhodu v boji nablízko. Jak se ke své škodě přesvědčili Britové, pružná konstrukce štítu dokázala zastavit i sek šavlí nebo útok bodákem. Během 20. století se již vojáci obešli bez štítů, a i dnes je jejich použití v armádě jen výjimečné.
Průmyslová revoluce přinesla rozsáhlé změny ve společnosti, kde přecházelo zajišťování veřejného pořádku na státní policejní sbory. Kromě boje se zločinem měly tyto organizace na starosti i zajištění veřejného pořádku, a tedy i potlačování pouličních nepokojů a demonstrací. Pro tento účel měli příslušníci pořádkových oddílů k dispozici obušky, hole nebo šavle. Palné zbraně se při obnovování pořádku příliš neosvědčily, nebylo cílem protivníky postřílet, ale rozehnat nebo zatknout. Demonstranti nebyli většinou nijak ozbrojeni a na jejich rozehnání tato výzbroj stačila desítky let.
Po 2. světové válce došlo k velkému rozvoji výroby předmětů denní potřeby z plastických hmot na úkor dřeva a oceli. Výrobky byly podstatně lehčí a levnější a začaly se prosazovat i v automobilovém průmyslu a dalších náročnějších aplikacích, mimo jiné i v policejních pomůckách. Dřevěné obušky nahradily plastové pendreky a policisté začali nosit plastové přilby, chránící proti úderům a kamení. Při potlačování pouličních demonstrací se často dostaly obě strany do přímého kontaktu a policisté v uniformách často utrpěli během přetlačování s davem různá zranění. Za těchto podmínek se opět dostal ke slovu starý osvědčený štít, vyrobený z pevného plastu.
V ČSSR byl po „hokejových“ nepokojích v roce 1969 založen Pohotovostní pluk SNB, jehož příslušníci, primárně určeni k rozhánění demonstrací, byli vybaveni plastovou přilbou s průhledným chráničem obličeje, již zmíněným štítem a dlouhým bílým obuškem.
Štít byl vyroben z průhledného plastu s vlnitým povrchem pro zvýšení pevnosti materiálu. V horní části měl štít nezvlněnou část, kudy bylo možné pozorovat situaci a zároveň si krýt hlavu. Nosil se v levé ruce, pro pevné držení byl vybaven madlem a měkčeným hákem pro zavěšení na předloktí. Vycvičený oddíl příslušníků SNB dokázal snadno štítovým kordónem přehradit cestu demonstrantům nebo je vytlačit z ulice nebo náměstí. V ČSSR koncem 80. let došlo k několika velkým demonstracím, kde kromě jednotek SNB s obušky a štíty nasadil režim i vodní děla a vrhače slzného plynu.
Ani Pohotovostní pluk však neudržel komunisty u moci, režim se zhroutil a obávané „mlátičky“ byly již v lednu 1990 rozpuštěny. V jiných zemích se zatím diktátorské režimy drží pevně u moci, protože neváhají nasadit proti vlastním občanům armádu. Jak nám však ukazuje slavná fotografie z náměstí Nebeského klidu, ani to nemusí být do budoucna zárukou jejich udržení, i když tenkrát byla revoluce utopena v krvi.
říjen 2024
Noviny Národní politika z roku 1943
V druhé polovině 18. století začalo české národní obrození za podpory mnoha vlastenců ze všech společenských tříd. Čeština přestávala být jazykem venkovanů a sloužících, ale bylo ji možno zaslechnout i v okruhu střední a vyšší společenské třídy, kde do té doby vládl německý jazyk. V těchto podmínkách vznikla celá řada českých novin, včetně Národní politiky. Tento deník, navazující na českou přílohu německých novin Politik, začal vycházet v roce 1883 a brzy si našel široký okruh čtenářů. Redakce neprosazovala linii žádné z politických stran, i když měla k událostem spíše konzervativní postoj. Noviny vycházely i během 1. světové války, ale jejich zlatá éra přišla až se samostatným Československem
Úvodníky Národní politiky často udávaly směr veřejnému mínění k politickým a společenským událostem a články psali renomovaní redaktoři a spisovatelé. Noviny vycházely ve statisícových nákladech a byly nejčtenějším denním tiskem. Nedělní vydání, vycházející v nákladu až 400 000 výtisků, obsahovalo kromě společenské rubriky i rozsáhlou inzerci a romány na pokračování. I ve 30. letech si redakce udržovala politický nadhled a odolávala tlakům jak ze strany českých fašistů, tak komunistů, kteří stupňovali svoji propagandu ve svých stranických novinách.
Zlom přišel až v březnu 1939, kdy došlo k obsazení Československa a podřízení všech novinových redakcí německým protektorátním úřadům. Začaly doby jednotného, shora nařízeného názoru a záleželo jen na odvaze redaktorů, jak tyto jediné pravdy prezentovali ve svých článcích. Řada novinářů během války přestala psát a někteří další se zdiskreditovali svými kolaborantskými postoji, většina však pokračovala v práci a snažila se nezaplést s režimem a zároveň neupadnout v nemilost u německých úřadů v čele s obávaným Wolframem von Wolmarem (Čechy za Protektorátu přezdívaným "Osram von Posram").
Ve válečné Národní politice z prosince 1943 se můžeme dočíst o těžkých bojích hrdinných německých vojáků a vděčných pozdravech civilního obyvatelstva těmto hrdinům, ale také o řadě kulturních a sportovních akcí. Divadla uváděla nové hry, k nedělním utkáním nastupovaly hokejové a fotbalové kluby a ve společenské rubrice byla řada oznámení svateb a úmrtí.
Noviny vycházely až do konce války, poslední číslo vyšlo 11. května 1945. V poválečných zmatcích nebyla redakce již obnovena a poslední ránu zasadili listu komunisté, kteří celé vydavatelství znárodnili. Tím historie tohoto, kdysi tak významného periodika, definitivně skončila a jejich výtisky si dnes můžeme pročítat už jen v knihovnách.
září 2024
Čítanka pro malé protektorátní školáky
Všechny děti školou povinné se dříve či později naučí číst a po úspěšném zvládnutí slabikáře mají každý školní rok k dispozici čítanku, ve které najdou zajímavé úryvky z literárních děl, jež stojí za to znát. O tom, se kterými autory se malí školáci seznámí, rozhoduje samozřejmě odborná komise na ministerstvu školství.Podobně tomu bylo i v roce 1943 v Protektorátu Čechy a Morava. Tehdejší ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec, nechvalně proslulý představitel kolaborace s nacistickým režimem, a jeho aparát samozřejmě pracovali na tom, aby se děti nesetkaly s myšlenkami narušujícími ideologii národního socialismu a laskavé péče Třetí říše.
V Nové čítance tak již nenajdeme takové nepřátele Říše, jako byl Karel Čapek, T. G. Masaryk nebo Heinrich Heine. Čs. republika měla být zapomenuta stejně jako její armáda a demokratické zřízení. Můžeme si sice přečíst verše Antonína Sovy, J. V. Sládka nebo Svatopluka Čecha, kteří opěvovali svoji rodnou zemi – ovšem nikde se nemluví o tom, jak se tato země jmenuje. Děti se mohou seznámit i s nespornými německými velikány jako byl J. W. Goethe a Martin Luther, jejichž díla jsou šikovně doplněna krátkými články o životě v Německu.
Celou čítankou se táhne jako červená niť myšlenka historické sounáležitosti českého a německého národa, přičemž Němci jsou vykreslováni jako příjemní sousedé, s nimiž se dá dobře vyjít. I němečtí vojáci jsou vlastně přátelé a nikdo se jich nemusí bát. Svým českým sousedům jsou vždy ochotni nezištně pomoci, jako to v jedné z povídek v čítance udělá mladý voják, jenž neváhá skočit do rybníka a zachránit topící se děvčátko.
Tuto čítanku si děti naštěstí moc dlouho neužily, protože začátkem školního roku 1945 ji žáci ve školách už určitě nedostali. Možnost číst Čapkovy povídky a učit se o TGM měly ale bohužel opět jen pár let. Po Vítězném únoru v roce 1948 se jim cesta k dílům mnoha autorům na dalších 40 let uzavřela. Nic však netrvá věčně a dnes si děti v čítance mohou přečíst nejen verše českých básníků, kteří v době Protektorátu nemohli projevit nesouhlas se zneužitím své tvorby, ale také povídky bratří Čapků a Karla Poláčka, jejichž jména měla být podle nacistů zapomenuta..
NOVÁ ČÍTANKA IV.
- schválena ministerstvem školství 24. listopadu 1942 jako učebnice pro školy s českým jazykem vyučovacím
- vydalo ji Školní nakladatelství pro Čechy a Moravu v Praze v roce 1943
- Cena: K 15,–
srpen 2024
Sada společenských her německé armády
V žádné společenské místnosti horské chaty nebo zotavovny nesměla chybět krabice se společenskými hrami, jimiž si rekreanti krátili volný čas. Na několika hracích plánech si mohli zahrát šachy, dámu, halmu nebo mlýn. Na rodiny s menšími dětmi pak čekaly krabice s populárním „Člověče, nezlob se“.
Hraní těchto her bylo populární i mezi vojáky, kteří měli ve volném čase jen omezené možnosti aktivního odpočinku, a to i během 2. světové války. Němečtí vojáci, prezentovaní propagandou jako kulturní lidé, si mohli zahrát tyto hry díky speciální sadě, přizpůsobené vojenskému životu.
Kromě již zmíněných her, známých i z civilního života, si mohli zahrát i vojenskou variantu oblíbených „Žížal a žebříků“. V této hře, probíhající na stovce políček, se hráči stávají mladými vojáky, spěchajícími domů za svou láskou. Cestu si mohou různě urychlit, třeba stopnutím nákladního auta, nebo mohou být zastaveni a vráceni zpět na stanovišti vojenské policie. Tuto hru dnes běžně hrají malé děti, takže její umístění do souboru her, určeného pouze pro dospělé, je trochu neočekávané.
Skutečnou raritou je hra „Pěchota útočí“, opět založená na posunování figurek po hracím plánu podle hodu kostkou. Postup může zastavit políčko s nepřátelským bunkrem nebo vzdušným průzkumem, a naopak jej může urychlit tanková podpora nebo rychlý pěší přesun. Podobná hra by patřila spíše do nějakého chlapeckého časopisu, protože si lze jen těžko představit, že si unavení pěšáci, zobrazení na víku krabice, hrají po večerech na válku.
červenec 2024
Zásobník do kulometu vz. 26 – běžný předmět se smutnou historií
Kulomet vz. 26 byl nejrozšířenější automatickou zbraní v předválečné čs. armádě, vyráběnou v tisícových sériích a zásobníky dodávala brněnská Zbrojovka po celých vagónech.
Tyto kulomety bychom našli u pěchoty jako hlavní zbraň družstva, lafetované ve střílnách lehkých objektů LO-37 i jako podpůrnou zbraň v těžkých objektech čs. pohraničního opevnění. Desetitisíce těchto zbraní spolu s příslušným počtem zásobníků čekaly na dobu, kdy prokáží své kvality, ověřené na střelnicích, ve skutečném boji.
Českoslovenští vojáci o tomto kulometu nepochybovali, ale jak nás upozorňuje otisk přejímacího razidla německého inspektora, historie šla jinou cestou. Nevíme, zda tento zásobník zabavili Němci spolu s celou výzbrojí pokořené čs. armády při obsazení Československa v roce 1939, nebo jej vyrobila Zbrojovka už na objednávku z Berlína.
Německá armáda nechtěla zvyšovat počet typů zbraní u svých jednotek, a tak o zabavené kulomety vz. 26 neměla zájem. Do své výzbroje jej však rády zařadily jednotky SS, jejichž vyzbrojování nemělo tak vysokou prioritu jako armáda, i když proti tomuto stavu protestovali velitelé SS i u samotného Hitlera. Kulomety sloužily k plné spokojenosti svých nových majitelů jak během francouzského tažení, tak i později na Východní frontě.
Naštěstí smutnou historii této legendární zbraně, zneužitou našimi nepřáteli, více než vyvažuje její britský bratranec BREN, který prošel všechna světová bojiště a obstál na nich se ctí. Jeho typicky zahnuté zásobníky na britské náboje .303 nosili ve svých sumkách australští vojáci na tichomořských ostrovech, příslušníci Commandos v Norsku nebo čs. vojáci v poušti u Tobrúku.
Naleznete zde zřizovatele Muzea – Vojensko-historický klub Erika Brno a naše další aktivity, na kterých se podílíme.
Vojensko-historický klub Erika Brno byl založen v roce 1996 jako nevládní nezisková organizace a byl registrován MV ČR jako občanské sdružení. Nyní je spolkem a je registrován u Krajského soudu v Brně. Sdružuje amatérské i profesionální zájemce nejen o vojenskou historii. Členové jsou podle svého zaměření organizováni v příslušných sekcích.
Celnictví je jedním z nejstarších „řemesel“ – setkáme se s ním už ve starověkém Egyptě. Právě toto období otevírá expozici Východočeského památníku celnictví, kterou jsme pojali velmi moderně a živě. Provedeme vás všemi historickými obdobími, která vývoj celnictví ovlivnila. Jeho dějiny jsme dosadili do širších dějinných souvislostí.
Památník s historickou expozicí je připomínkou internace řeholníků, kteří byli na základě tzv. státem řízené centralizace deportováni a byli na tomto místě v období let 1950–1961 komunistickým režimem omezeni na osobní svobodě. Seznamte se s historií našeho regionu a s prvním Památníkem tohoto typu v České republice.
